Hněv duší

2004 (USA)

Kvalitní horory se dají najít nejenom v oblasti blockbusterů, ale často i ve vodách nízkorozpočtových autorských projektů. Režiséři mají na poli filmů natáčených rovnou na DVD zřejmě větší volnost pro své kontroverzní a politicky nekorektní nápady. Produkční omezení dané ultranízkým rozpočtem zřejmě podněcuje u osobitých tvůrců kreativitu, i když je to za cenu práce s nožem na krku (pro hororové tvůrce to platí doslova). Příkladem je americký snímek Hněv duší, který svůj příběh zasazuje – pro hororový žánr netradičně – do westernových kulis.

Příběh filmu se odehrává během americké občanské války, kdy několik dezertujících vojáků vyloupí banku. Kvůli zlatu zastřelí zaměstnance banky, vojáky a malého chlapce. Po útěku a dlouhém putování lesy se rozhodnou ukrýt i se zlatem ve zdánlivě opuštěném koloniálním domě obklopeném polem kukuřice, aby zde přečkali noc, a druhý den si za hranicemi kořist rozdělili. Postupně ale zjišťují, že s domem něco není v pořádku, což ještě přispívá k všeobecné atmosféře podezřívavosti a chamtivosti mezi bandou. Vzduch v domě je prodchnut úzkostí, a během noci se začnou ozývat i podivné hlasy, což postavy přiměje, aby v domě pátraly. Někteří z nich začnou postupně mizet, a když zjistí, že dům slouží jako brána pro démony, už je pozdě.

Ve snímku cítíme inspiraci klasiky americké hororové literatury Ambosem Biercem (stavbu příběhu ovlivnila povídka "An Occurrence at Owl Creek Bridge") a H.P. Lovecraftem (motiv Knihy mrtvých). Je tu i připomínka estetiky westernů Sama Peckinpaha nebo filmů jako The Haunting (1963) nebo The Shining (1980). Hněv duší však zůstává osobitým dílem vybočujícím z mainstreamu.

Hned v úvodu nás překvapí neobvyklá atmosféra prosluněného westernového městečka, kde bychom spíše čekali Johna Wayna, než aktéry hororového příběhu. Přepadení banky je nezvykle krvavé a brutální – muži je ustřelena hlava až u krku, ušetřen nezůstane ani stařec, a nechtěně je zastřelen i malý chlapec, když banda ujíždí pryč i se zlatem. Naši hrdinové jsou na světě! Dezertéři, lupiči a vrazi. Pocit ztotožnění s některými z nich však později stejně získáme, protože s nimi celou dobu putujeme a provází nás příběhem. Jedna z postav svých činů navíc lituje a peklo, kterým později projdou, je už pro ně více než dostatečným trestem. Absence čistě kladných postav je znatelná také v postavě kněze, který sice v retrospektivě káže o Bohu a dobru, ale později obírá mrtvoly padlých vojáků o cennosti, což slouží i jako kritika církve a ukázka změny lidských hodnot během krize.

Motiv chamtivosti je tu variován pravidelně také díky rozepřím kolem ukradeného zlata. To slouží i jako lákadlo, které na konci příběhu po vyvraždění bandy démony, přiměje další skupinu vojáků vstoupit dovnitř domu. Touha po penězích se tak ukáže být věčná.

Na filmu je zajímavé, že funkčně kombinuje budování strachu z neviděného (bouchání za dveřmi) s brutálními gore scénami (uříznutí hlavy, vyvrhnutí vnitřností apod.). Tím se výrazně liší od přístupu ve filmu Ti druzí, přesto však funguje. Gore scény nepůsobí samoúčelně, sedí k logice děje, a brutalita je vždy vidět jenom na krátký okamžik. Zmizí dřív, než by mohla zevšednět, nebo se stát absurdně směšnou. To samé se bohužel nedá napsat o všech viditelných počítačových efektech, které zde byly použity.

Na rozdíl od většiny příběhu užívá režisér kromě klasických masek, nebo práce s fantazií i digitálně vytvořené příšery, které zobrazují proměnu lidí v démony. Tento postup nepovažuji za funkční, protože přes sebevětší pečlivost s jakou byli démoni vytvořeni připomíná jejich podoba spíše počítačové hry současnosti, než k drsný horor, který se odehrává v 19. století. Efekty „neviditelné“ jako odmazání moderních budov, nebo drátů z obrazu však filmu posloužily skvěle. To samé se dá říct i o maskách, které vynikají realističností, a obstojí i v úzkých záběrech (lidská hlava se sešitýma očima a ústy).

Ve filmu najdeme i motiv černé magie, která je tu mrazivě zpodobněna prostřednictvím Knihy mrtvých, plné anatomických nákresů a zaříkávadel. Ta slouží jako návod pro magickým obřad s lidskou obětí. Tvůrci se vyhnuli jakýmkoliv prvoplánovostem typu pentagram, černá kočka apod. Také v těchto drobnostech se skrývá dojem vkusnosti. Zajímavé také je, že se režisér snažil, aby každá postava v průběhu filmu zažila individuální setkání s nadpřirozenem.

Práce s hudbou a zvukem vychází z inspiračních zdrojů jako The Haunting a The Shining. Nemelodická hudba buduje strach pomocí podivných hučivých tónů a pravidelného tlukotu, vzdáleně připomínajícího bušící srdce. Dusný pocit ještě podporuje snaha tvůrců vtisknou místnostem v domě rozdílnou zvukovou atmosféru. Každá místnost tak působí jiným dojmem. Všechny mají ale společný skličující efekt na diváka (v dobrém slova smyslu). Kreativní práce se zvukem je patrná i u hlasů démonů, kteří se ozývají, když jedna z postav usíná. Působí nelidským dojmem, jakoby pocházeli z jiného světa. Někdy jsou využity jako symbolický akcent (ozvou se v momentě, kdy se jeden z vojáku dotkne ukořistěného zlata).

Kameraman Javier Aguirresarobe využil v záběrech interiéru domu podsvícení, a stěny tak mají zvláštní nadpřirozený nádech. Většina děje se odehrává při světle petrolejky, takže je obraz rámován pohlcující temnotou, která podněcuje naši fantazii a strach. Působivé jsou také záběry pole seschlé kukuřice před pozadím černého nebe, kde se odehrává závěr příběhu a úsporná volba barev (paleta hnědých a šedých odstínů) evokuje ponurý svět příběhu.

Na rozdíl od trendu videoklipového střihu, kteří často užívají režiséři s odkazem na MTV generaci, volí tvůrci Hněvu duší dlouhé záběry a pomalejší tempo. Ve filmu najdeme jízdy přes prázdné chodby domu, které působí zlověstně, a evokují dojem, že je něco zlého ve vzduchu. Mezi nejstrašidelnější scény filmu můžeme zařadit moment, kdy poraněný Sam (Patrick Fugit) leží na posteli, a najednou před sebou něco uvidí. Zároveň s pohybem kamerové jízdy (která se pohybuje před ním tak, že nevidíme, čeho se bojí) se schoulí úzkostí, a začne se vyděšeně modlit. Následuje střih na statický záběr malého chlapce, který se najednou objevil v místnosti a dívá se směrem ke kameře. Chlapcova tvář je podivně bledá a místo očí má černé důlky. To však vidíme ne v detailu, ale v celku, takže může pracovat naše fantazie ohledně chlapcova vzhledu. Chlapec monotónním hlasem pronese, že v této posteli zemřela jeho matka. Mrazí nás nejenom z významu repliky, ale i ze způsobu, jakým je upraven hlas, který ji říká. Díky důmyslné práci se zvukem zní, jakoby nevycházel z úst malého kluka, ale z útrob něčeho nelidského.

Kvůli nízkému rozpočtu ve filmu nehrají velké hvězdy hollywoodského filmu. Přesto však režisér projevil cit pro casting a obsadil sice méně známé, přesto kvalitní herce. Většina diváků se pravděpodobně nejvíce ztotožní s postavou Williama, kterého ztvárnil herec Henry Thomas. Sympatie k němu totiž podporuje jeho vzhled muže s dětskýma očima, které jeho postavě dodávají citlivý dojem. Thomas hrál jako malý hlavní roli ve Spielbergově filmu E.T. – Mimozemšťan, a svou dřívější dětskou nevinnost přinesl i do role zabijáka a lupiče. Pochvalu si zaslouží i ostatní: statný a jednoduchý Joseph, kterého hraje Mark Boone Junior se skvěle doplňuje s vypočítavým Clydem (Michael Shannon). Isaiah Washington v postavě Todda zase exceluje jako herec, který má cit pro tiché momenty, kdy jeho postava pátrá po domě, nebo třeba jen tak sedí, vyčkává, nebo usíná. Právě v těchto chvílích se totiž projevuje schopnost vytvořit dojem samoty. U méně kvalitních herců v některých filmech totiž často máme pocit, že dotyčný není v místnosti sám. Tento dojem může vyvolat přehnaná snaha hrát pro diváky (postava si vtipně mluví sama pro sebe, předvádí se apod.), což by film jako Hněv duší výrazně degradovalo. Pochvalu si rovným dílem zaslouží i ostatní herci. Nejenom za individuální výkony, ale i za celistvý dojem, který z jejich skupiny máme. Skutečně jim věříme, že navzájem tvoří lupičskou bandu. Fanoušky žánru potěší i charismatický herec Muse Watson (Tajemství loňského léta) v roli otce, který v domě vyvolal démony. Své epizodní roli dokázal vtisknout pocit autority, fanatické zapálenosti, ale i tragiky své postavy. Jeho přítomnost na plátně provází strach. Když se zjeví u nohou postele jedné z postav, tak víte, že tenhle „taťka“ nepřišel na kus řeči.

Obdivuhodná je i práce s nízkým rozpočtem (méně, než 2 miliony dolarů). V rámci ušetření se štábu podařilo získat povolení pro natáčení v dekoracích westernového města, které zůstaly stát po filmu Tima Burtona Velká ryba. Kuriózní je také uspoření peněz díky trestancům, kteří na tomto filmu pracovali v rámci rehabilitačního programu. Debutující režisér Alex Turner předvedl, že se i bez okázalého rozpočtu dá vykouzlit horor s realistickou dobovou atmosférou, strachem, kvalitním technickým provedení a originálním příběhem. Zkuste příště ve videopůjčovně prohledat všechny zaprášené police (nemyslím ty v oddělení za korálky), abyste tenhle kousek našli. Takhle mrazivý a originální horor tu už dlouho nebyl.